Stavíme prosklené domy s výhledem, ale chceme soukromí.

Už nějakou dobu si všímám nového trendu v moderním bydlení. Přijde mladý člověk a chce si postavit svůj vysněný dům. Ideálně plošně rozlehlý přes značnou část svého pozemku s obrovskými prosklenými stěnami a výhledem do krajiny. Tak, jak je to teď moderní. Zároveň, ale chce mít stoprocentní soukromí bez rušivých elementů.

Je to v dnešní době takový stavebnický nešvar. A setkáváme se s tím často.

Byla doba, kdy se rodinné domy ve venkovských obcích orientovaly štítovými stěnami s hlavními obytnými místnostmi směrem ke komunikacím (k příjezdu k domu). Zkrátka, aby ta nejhezčí stěna byla orientovaná k návsi nebo cestě. Často tedy dost neprakticky. Běžně byla kuchyň s obývacím pokojem orientována na sever a naopak technické zázemí, koupelna nebo vchod do domu ze strany jižní. Často orientaci místností omezovalo také umístění domu na hranici pozemku, kde v blízkosti stál sousední dům nebo chlév a stodola. Takto orientované stěny pak byly tzv. hladové, bez výplní otvorů, a tím byla orientace opět značně omezená. Bylo to dáno charakteristikou parcelování do úzkých pásů. Stavěly se domy daleko menšího objemu, takže nebyl problém i do uzoučké parcely postavit plnohodnotný rodinný dům.

Poté přišlo období, kdy se domy začaly stavět doprostřed pozemku, aby měl vlastník prostor kolem domu ze všech stran, mimo jiné i z praktických a bezpečnostních důvodů. Dodržovaly se minimální vzdálenosti od sousedních objektů a začalo vznikat jakési soukromí. Avšak byl to také bod, kdy byla narušena komunita bydlení ve venkovských obcích. Naboural se přírodní komunitní život vesnic tzv. satelitním bydlením.

 

Do té doby lidé vedle sebe žili tak blízko, že se přirozeně více potkávali. Sousedé spolu často trávili volný i pracovní čas. Díky nízkým plotům kolem domků (často s brankou přímo k sousedům) se občané znali, pokřikovali na sebe vzájemně ze svých zahrádek a byla tak podporována územní integrita menších obcí. Ta zmizela v okamžiku, kdy se začala dodržovat vzájemná bezpečná vzdálenost objektů. Lidé si pro své soukromí postavili nejčastěji dřevěné nebo pletivové dvoumetrové ploty. Odstínění od sousedů vyřešili vzrostlými stromy. Jenže to bylo pořád málo, a i to jim po určité době přestalo vyhovovat. V té chvíli zaplakaly zahrady. Ovocné stromy a kvetoucí keře vyměnili za oblíbené rychlerostoucí tůje podél svých plotů. Ke všemu se to zdá jako výborný nápad. Zachování přírody a živého plotu, kterým docílím svého vytouženého soukromí a vytvoření zelené plochy třeba k příjemnému posezení. Proč to výborný nápad není, jsem psala minule v článku A on tam stál a koukal do polí...

No, a paradoxně se dnešní doba ve stavebnictví vyznačuje velkými prosklenými plochami. Lidé si vyhlédnou hezký pozemek pro svůj vysněný dům. Jeho orientace nezávisí na tom, kudy vede komunikace, ani na praktické orientaci ke světovým stranám. Dnes záleží hlavně na výhledu. Aby z těch velkých prosklených stěn měli hezký pohled do krajiny. Ještě je velice moderní zaštítit toto bydlení pojmem "v souladu s přírodou" a idealismus je na světě.

Po pár letech života v novém domě s velkou terasou a úžasným výhledem jim ale před očima začne růst cihla po cihle a oni zjišťují, že výhled, který měli, přestává být tak úžasný a mění se v nešťastný pohled na sousedův dům s křiklavě oranžovou barvou fasády. To chcete.

Z toho důvodu se nejspíš začali vyrábět velké prefabrikované betonové plotové stěny. Protože právě tito lidé je ze zoufalství a snahy zachránit alespoň kousek toho svého soukromí staví kolem svých naprosto neprakticky postavených domů.

A když pak projíždím vesnicí, kde je převážná většina domů obklopena betonovými stěnami, je mi trochu úzko. Komunitní život je ten tam, územní integrita se smrskla na chladné nic neříkající stěny bez známky života. Každý touží po klidu a soukromí. Sousedé se vzájemně neznají, ani se nepozdraví. Ještě k sobě cítí zášť, protože jim někdo zkazil výhled na okolí.

Někdy se, bohužel, potýkám až s arogancí. Stavebník řeší pouze svoje potřeby a svoje výhledy. Samozřejmě neřeší, že také jeho dům může znehodnotit sousední pozemky. Nejraději by sousedům ještě určoval, co si mají a nemají na svém pozemku stavět oni. Ano, taková je realita. Často jenom sobectví. Tyhle "okna do krajiny" se z venku jeví spíše jako veřejně přístupné občanské budovy, ale realita je taková, že lidé obývající takový dům touží hlavně po soukromí, kterého se jim podle nich nedostává. 

Člověk si musí uvědomit, co chce a kde se přitom nachází. Pokud chci velký prosklený dům s výhledem na hory i na údolí, a přitom mít soukromí, musím stavět někde "na samotě u lesa", a ne v zastavěném území malé obce.

Doba nás vyzývá, aby si každý hrabal na svém písku. Musíme si uvědomit, že je to špatně. Že se tím ze světa ztrácí spousta lidských hodnot a přetváří nás to v neskutečné sobce. Někdy přemýšlím, jestli je vůbec možné vrátit nějakým způsobem styl komunitního života, jaký známe z dřívějších dob?