Obětovat se? aneb Postavení ženy v tradiční katolické rodině

Toto zamyšlení pojednává o postavení ženy v rodině a její roli manželky a matky v tradičním křesťanském prostředí. Proto se mu pravděpodobně dostane největšího pochopení právě od lidí, kteří pochází nebo znají tradiční katolické kruhy. Tady u nás na Valašsku stále dosti zakořeněné. Tedy z mého pohledu.

Tradiční křesťanská role ženy spočívá ve dvou jasně daných směrech. Rodit každé dva roky jak hruška a obětovat svůj život rodině. Obojí samozřejmě až do skonání těla i duše. Taková žena je považována ne za světici, i když by si to často zasloužila, ale spíše jako ta, která splnila svou životní roli správné katoličky.

Známe to nejen z tlaku okolí, ale bohužel někdy také z pastýřských listů našich církevních představitelů nebo i od některých kněží ze zpovědnic a duchovních rozhovorů.

Dnešní moderní doba toto zastaralé pojetí už dnes hezky nabourává, ale ne natolik, aby si mladé katolické holky dokázaly uplně prosadit svoje sny, cíle a jinou roli ženy v rodině. A to proto, že převážná většina dnešních mladých lidí má v sobě zakořeněný vzor svých tradičních katolických rodičů. A v katolickém prostředí je to právě často ta naše máma či babička, která se obětovala pro svou rodinu. Se spoustou dětí byla spoustu let doma a postupně přecházela z roli matky na roli babičky a nestihla se mezi tím ani nadechnout. Doba možná byla taková, která to takto vyžadovala, to nevím, nepopírám.

Dnešní doba je ale jiná, jenže spousta katolíků žije stále v přesvědčení, že takto je to správně. A mladé katolické rodiny dnes musí bojovat s vlastním srdcem, rozumem a "správnými" katolickými názory svých blízkých a balancovat na poli života mezi vlastní touhou a katolickým postojem.

Vůbec se ale nechci dotknout žen, jejichž touha je právě toto. Znám takové, mám jich kolem sebe dost a zprvu jsem nechápala jejich nezadržitelnou touhu po dětech, i když už čtyři táhly za sebou. Ale díky Bohu za to. Díky nim možná náš svět nevymře tak brzo. Díky za to, že některým ženám Hospodin nadělil spoustu "mateřských hormonů", které je ženou dál rodit a rodit. Mám ale pocit, že právě náš katolický svět si myslí, že takhle je to přirozené a má to tak každá mladá katolická žena. Snad si možná i někdo myslí, že se takový dar automaticky dostává ženám při křtu :D

Určitě si říkáte, jaký by to byl ideál, kdyby to vždycky šlo podle naší touhy a podle toho, tak jak si to  naplánujeme. Ale, že v našich životech to tak nebývá. Jsou rodiny, kde by za dětský smích a pláč daly cokoliv na světě, ale jejich domácnosti jsou tiché a prázdné. Rodiny, kde se v této otázce míjejí a jeden touží po více dětech a druhý zarytě vyhlašuje stopstav. Také jsou rodiny, kde se po dvou plánovaných dětech rozhodnou ještě pro to třetí, i když to bude jak ekonomický, tak sociální zásah do rodiny. A bác, narodí se dvojčata a po nich přijde ještě jedno nebo dvě, které absolutně neplánovali. A žena, která měla touhu a dostatek síly a energie na dvě maximálně na tři, jich má najednou pět, šest. A v očích katolického světa je to ona, ta správná katolička. On jí Hospodin dá sílu i na ty další tři, ale její ideální představa se rozplynula v těžkou realitu.

A v neposlední řadě je tu rodina, která má jedno, dvě nebo tři děti a žena netouží po dalším ani netouží obětovat celý svůj život rodině. (Pomineme-li všechny aspekty, které mít další dítě nedovolují.) Je to žena, která pro to, aby rodině byla přínosem potřebuje spoustu času také na sebe, seberozvoj a seberealizaci. Šťastná žena rovná se šťastná celá rodina tady platí dvojnásob. Jenže to je ten bod, který se dostává do rozporu s tím katolickým postojem. Katolicky správné se považuje to obětování se. Umenšit sebe samu a dát prostor dalšímu životu. Dát přednost seberealizaci, kariéře nebo vlastní touze je z tohoto pohledu čisté sobectví.

Jenže je to opravdu tak? Je tohle opravdu to, co po nás Bůh chce?