Za kmotrem do New Yorku
Tak moji milí, přišel čas. Ano, až po půl roce. Ale já a moje zážitky z "dovolené", které si všichni přáli slyšet, jsou konečně tady. Připravte se, bude to vtipné. Pro mě. A pro pár dalších jedinců, kteří taky blbě čumí. Pochopíte.
Všichni se mně po příletu ptali, jaká byla dovolená? A já odpovídala: Přežili jsme. A myslela jsem to smrtelně vážně.
Začnu tím, že ještě dva měsíce před odletem jsem netušila, že bych se já mohla dostat někam za oceán. Při naprosto nevinné nedělní kávě ve farní kavárně přišla řeč na to, že náš drahý bratranec - můj biřmovací kmotr a velký vzor bude skládat věčné sliby u Františkánů v Bronxu a stane se z něj už navždy řeholní bratr. A to je velká událost. No a, že kdo by chtěl z rodiny jet na tyto jeho sliby a být u tohoto velkého celoživotního kroku s ním, tak může. Zasnila jsem se. Byla by to nádhera.
Můj mozek to vzápětí okamžitě zavrhnul - vždyť děti, práce, finance, jazyková bariéra - prostě absolutní blbost. Jenže, pak si říkám, buď teď nebo nikdy. Taková příležitost se už nikdy nebude opakovat.
A najednou jsem měla letenky a přišlo těšeníčko.
Týden před odletem jsem je málem z osobních důvodů stornovala. Ale nestalo se a já se ocitla 3.srpna ve Vídni na letišti, kde začínalo naše bájné dobrodružství.
Nutno zdůraznit, že jsem toto dobrodružství absolvovala se dvěma svými sourozenci a jedním bratrancem. Všichni nosíme takový přilblý ksicht a docela blbě čumíme - taková genetická závada prostě - asi proto nás při přestupu v Barceloně šacovali na drogy :D Připočtěte si k tomu jazykovou bariéru a problém je na světě. Ségra mi po té osobní prohlídce na letišti říká: "Ty sas tvářila, že je chceš všechny zabít." Já se přitom snažila vypadat co nejpřirozeněji, jak mi všichni před odletem radili.
Moje představa a očekávání, co na nás bude v New Yorku čekat byla docela jiná, než následná realita. Vzhledem k tomu, že tito františkáni jsou chudí, nic nevlastní a starají se o bezdomovce - čekala jsem nějaké prázdné chladné pokoje s matrací na zemi. Chudé snídaně s bezdomovci, volný pobyt a čas s kmocháčkem. Realita nás ale brzy vyvedla z omylu.
Amerika nás zachvátila celou svou velikostí už na letišti v Newarku čekáním na odvoz. Ještě v autě směrem na ubytování jsme se Ondry ptali, kde je metro, kam můžeme na jídlo a tak, abychom se trochu orientovali. Ten se nám od srdce vysmál a řekl, že za zeď kláštera nás samotné nikam nepustí. Byli jsme docela překvapení. Samozřejmě tam nebyla ani wifi. Jejich klášter a zároveň naše ubytování bylo obehnáno velkou kamennou zdí s ostnatým drátem nahoře, protože se nacházel uprostřed černošského ghetta v jedné z nejnebezpečnějších částí celého New Jersey. Bylo nám řečeno, že pokud bychom vylezli ven na ulici, za bílého dne by nás přinejlepším jenom okradli - protože jsme bílí. Stále, ve dne i v noci šlo slyšet jenom policajty, hasiče, střelbu, řev, apod. A nikoho to tam vůbec nevzrušovalo, kromě nás. Je také pravda, že v těchto chudých částech vládne opravdu nechutný nepořádek na ulicích.
Samotný klášter byl ale skvostem. Čekal na nás vlastní apartmán. Jídla jsme měli dostatek, a ta péče. Nedokážu popsat ten hřejivý pocit, to přijetí, atmosféru, která tam vládla. To nelze předat. Musím říct, že i kdybychom zůstali celých 10 dní jenom zavření v klášteře a neviděli krásy New Yorku, bylo by to úžasné. Dostali jsme se díky ochotným řidičům i na Manhattan a viděli všechno, co správný turista musí při navštívení New Yorku vidět. Plavba lodí kolem sochy Svobody až na Long Beach, vyhlídka z mrakodrapu v Rockefeller Center na Empire State Building a celý New York, Central park, památník padlých dvojčat, noční Time Square, Brooklyn Bridge, 5th Evenue, katedrálu sv. Patrika, a další.
Nejhezčím zážitkem však byla slavnost věčných slibů našeho Ondřeje, nyní bratra Jana Cyrila v samotném Bronxu a večerní párty, kde jsme ulévali propašovanou valašskou slivovicu a ořechovicu v petkách od Coly a Spritu. To byla chvíle, kdy už i Jana začínala plynule mluvit anglicky :D
Na poslední dvě noci jsme se přestěhovali z Newarku do Bronxu, kde už nebylo tolik nebezpečno a mohli jsme se po ulicích za světla pohybovat sami. Dostali jsme užitečné rady, jak se dívat pod nohy a chodit pouze po chodnících - nikdy nevíte, kde narazíte na drogové jehly nebo různé ostré kusy skla. To jsme pochopili o něco později. Jeden večer jsme se vraceli na ubytovnu už poněkud za šera a čekal nás docela nepříjemný zážitek. Na ulicích už opravdu přestávalo být bezpečno. Všude tam jsou odpadky - řekla bych až normální bordel - a mezi tím se tam na rozích ulic opírají zdrogovaní chudáci s pohozenými jehlami kolem sebe. Vidět na vlastní oči lidi zdrogované zombie drogou, to je obraz, který z hlavy jen tak nevymažete. Ani se necítíte komfortně, když jedete metrem z Manhattnu do Bronxu a když se blížíte k cílové stanici, jste už jediní běloši v celém metru.
Jsem opravdu vděčná za tuto možnost a zkušenost. Za to všechno, co jsme mohli vidět, i za to, čeho jsme byli svědky. Člověk si pak uvědomí, v jaké krásné, bezpečné zemi a v kraji s přenádhernou přírodou, žije.
Díky Bohu za ten čas a za lidi, které jsme tam mohli poznat a zde přináším ještě pár momentek pro nabuzení té pravé New Yorské atmosféry :D
Tak Bohu díky! A kdo netuší, co jsou ti Františkáni zač a chtěl by se něco zajímavého dovědět o našem bratru Janu Cyrilovi a jeho službě, tak zde moc krásný rozhovor, který dosvědčuje, že fakt nekecám :-)
Ze Študlova do Bronxu - bratr Jan Cyril
Komentáře
Okomentovat