JANKA STAGE

Výměnné pobyty jsou známé spíše v jiných zemích než u nás v Česku. Známe také studentské výměnné pobyty, např. Erasmus. Ale abychom trávili dovolenou stylem výměny, to u nás běžné není. Češi mají minimálně v posledních letech v povaze dost lpět na svém a nepouštět ostatní do svého soukromí. Ještě, že jsme Moráváci. A k tom eště aj Valaši. My sa nebójíme ničeho, ani takého pošahaného nápadu. Tož to bylo tak. Zrodila sa kdysi dávno myšlenka v mojí hlavě , že když sme tací chudí Valaši, co nemajů na to, jet na dovolenů kdesi k mořu, tak vyzkůšáme výměnu tu u nás. Ušetříme za ubytování, poznáme nový kraj aj nové ludi a može to byt vlastně zajímavá zkušenosť. Dlůho mně to vrtalo hlavů, či do toho jít nebo né. Ale nakonec sme to zkusili. Akorát sme přemýšlali, jak to udělat, abysme si nenastěhovali dom nekoho uplně cuzího. Aby tam byly nejaké, klidně sebemenší vazby. Sepsali sme inzerát, že sme jako hodně super rodina, co sa chce nekom nastěhovat do baráku, ale na oplátku sa može zas

Už nějakou dobu si všímám nového trendu v moderním bydlení. Přijde mladý člověk a chce si postavit svůj vysněný dům. Ideálně plošně rozlehlý přes značnou část svého pozemku s obrovskými prosklenými stěnami a výhledem do krajiny. Tak, jak je to teď moderní. Zároveň, ale chce mít stoprocentní soukromí bez rušivých elementů. Je to v dnešní době takový stavebnický nešvar. A setkáváme se s tím často. Byla doba, kdy se rodinné domy ve venkovských obcích orientovaly štítovými stěnami s hlavními obytnými místnostmi směrem ke komunikacím (k příjezdu k domu). Zkrátka, aby ta nejhezčí stěna byla orientovaná k návsi nebo cestě. Často tedy dost neprakticky. Běžně byla kuchyň s obývacím pokojem orientována na sever a naopak technické zázemí, koupelna nebo vchod do domu ze strany jižní. Často orientaci místností omezovalo také umístění domu na hranici pozemku, kde v blízkosti stál sousední dům nebo chlév a stodola. Takto orientované stěny pak byly tzv. hladové, bez výplní otvorů, a tím byla orientace

Je druhá sobota v měsíci březnu, venku slunečno kolem pěti stupňů nad nulou. Ideální čas na hospodářskou inventuru a prořezávku stromů či jejich výsadbu. Myšlenka sázení stromů se mi v hlavě honí už od podzimu, a tak je nejvyšší čas vám o ní říct. Satelitní bydlení už dnes není  jen záležitostí velkých měst či jejich venkovských částí, ale i malých obcí a venkova vůbec. Ztratili jsme spojení s přírodou, které stále hledáme, ale nenacházíme, přestože nás média zásobují slogany jako "NÁVRAT K PŘÍRODĚ", ať děláme v podstatě cokoliv. Proto chci dnes psát o přírodě a zahradách v satelitech. Ve většině případů, když procházím ulice satelitních městeček, tak se typické zahrady vyznačují těmito prvky:  na hranicích pozemku vidíme živé ploty, ideálně tůje různých typů anglický trávník či alespoň pokus o něj zakrslé stálozelené dřeviny a keře pravidelně ořezávané do různých tvarů skalky a ostrůvky různých trvalek a keřů zasypané kůrou nebo kamínky žádné jedlé zahrady ( a když, tak podl

Toto zamyšlení pojednává o postavení ženy v rodině a její roli manželky a matky v tradičním křesťanském prostředí. Proto se mu pravděpodobně dostane největšího pochopení právě od lidí, kteří pochází nebo znají tradiční katolické kruhy. Tady u nás na Valašsku stále dosti zakořeněné. Tedy z mého pohledu. Tradiční křesťanská role ženy spočívá ve dvou jasně daných směrech. Rodit každé dva roky jak hruška a obětovat svůj život rodině. Obojí samozřejmě až do skonání těla i duše. Taková žena je považována ne za světici, i když by si to často zasloužila, ale spíše jako ta, která splnila svou životní roli správné katoličky. Známe to nejen z tlaku okolí, ale bohužel někdy také z pastýřských listů našich církevních představitelů nebo i od některých kněží ze zpovědnic a duchovních rozhovorů. Dnešní moderní doba toto zastaralé pojetí už dnes hezky nabourává, ale ne natolik, aby si mladé katolické holky dokázaly uplně prosadit svoje sny, cíle a jinou roli ženy v rodině. A to proto, že převážná větš

Proč je přelom roku vždycky spojen s rúznými předsevzetími a jejich hodnocením, s porovnáváním jednotlivých let či různých období? Proč děláme tlusté čáry a začínáme znovu a znovu, když žijeme stále ten jeden a týž život, který nám byl dán? Protože, jak píše Jan Menděl, lidská duše je spletitá věc. Má mnoho úrovní a odstínů, že vyznat se v ní není snadné. Proto je nutností dělat si v ní pravidelně inventuru a pořádek. A k tomu prostě Nový rok vybízí. Otáčíme se a přemítáme, jaký ten předešlý rok byl. Pro každého z nás jiný. Každý ho může hodnotit velmi odlišně. Přesto byl a něco přinesl, něco vzal. Letošní rok hodnotím jako velice klidný. Daleko klidnější než ten, který nás čeká. To vím už nyní. Díky všem těm vládním zákazům pro neTečkaře jsme nemohli skoro nic, takže se toho moc nedělo. Zároveň ten rok vnímám jako dobu rozdělení, dobu krize. A zase jen kvůli té Tečce. Je to svým způsobem ale také rok naděje. Naděje v to, že se náš stát obrátí jiným (snad lepším) směrem, než kráčel dop