Novoroční výzva: Neber to tak vážně!

Proč je přelom roku vždycky spojen s rúznými předsevzetími a jejich hodnocením, s porovnáváním jednotlivých let či různých období? Proč děláme tlusté čáry a začínáme znovu a znovu, když žijeme stále ten jeden a týž život, který nám byl dán?

Protože, jak píše Jan Menděl, lidská duše je spletitá věc. Má mnoho úrovní a odstínů, že vyznat se v ní není snadné. Proto je nutností dělat si v ní pravidelně inventuru a pořádek. A k tomu prostě Nový rok vybízí.

Otáčíme se a přemítáme, jaký ten předešlý rok byl. Pro každého z nás jiný. Každý ho může hodnotit velmi odlišně. Přesto byl a něco přinesl, něco vzal. Letošní rok hodnotím jako velice klidný. Daleko klidnější než ten, který nás čeká. To vím už nyní. Díky všem těm vládním zákazům pro neTečkaře jsme nemohli skoro nic, takže se toho moc nedělo. Zároveň ten rok vnímám jako dobu rozdělení, dobu krize. A zase jen kvůli té Tečce. Je to svým způsobem ale také rok naděje. Naděje v to, že se náš stát obrátí jiným (snad lepším) směrem, než kráčel doposud.

Jenže ta naše duševní inventura není o tom, kdo co udělal dobře nebo špatně, a jak to působilo na nás, ale o tom, co udělala dobře nebo špatně MOJE duše, a jak to působilo na ostatní a na svět kolem nás. Ano, je to tak trochu o zpytování svědomí.

My lidé jsme totiž experti na potlačování pocitů a emocí, zvláště těch, u kterých se nějak trápíme, a ty máme tendenci nechtít vidět a místo toho se zaměřujeme na naprosto nepodstatné věci kolem nás. Připouštíme si toho k tělu i duši až příliš. A tak se raději rozčilujeme nad tím, jaká je naše stará nebo nová vláda, než abychom řešili, co se děje u nás doma, v našem nitru.

Zvláště v dnešní době je těžké si to uhlídat, kdy se na nás valí z médií všechno možné i nemožné a jsme zahlcováni informacemi, které vůbec k životu nepotřebujeme. Naopak. Právě díky tomu jsou dnes přeplněné čekárny u psychologů a fronty na psychoterapie. Máme hlavy zahcené tím vnějším, co utlačuje ten důležitý vnitřní prostor. Kvalitu našeho života neurčuje totiž to, co máme venku, ale to, co máme uvnitř. No, a proto způsob, jakým přemýšlíme a jak reagujeme na různé životní události, není nic neměnného a nezvratně daného. Je to pouze naučené chování, které jsme přejali od rodiny a potom od společnosti, ve které jsme byli vychováni, a které lze změnit.

Stále se ale z něčeho stresujeme. A tento poslední rok nám dal v našem stresování dost zabrat. Kolečko stres někdo otočil na maximum a my se celý rok stresovali. Z pandemie, ze smrti, z finanční krize a nárůstu cen za energie a z mnoha dalších věcí. Se stresem se pojí nám dobře známý kamarád strach, který letos také rozhodně nezůstal pozadu. A tak nás tito dva upíři vedli celým rokem a vysávali z nás poslední zbytky sil, energie a pozitivního myšlení. A my na konci tohoto roku vypadáme jak mumie, které chodí bezmyšlenkovitě tam, kam nám někdo ukáže a děláme věci tak, jak nám někdo nařídí. Bez jakéhokoliv zamyšlení, že by to mohlo být snad možná někdy i špatně. 

Letos jsme se naučili přikládat důležitost většinou těm nejméně důležitým věcem tak moc, že to přešlo do našeho vnitřního nastavení. Možná jsme si ani neuvědomili, že jsme v tom natolik namočení a příliš vyčerpaní a nemáme dostatek času a prostoru, abychom se opravdu zastavili a celé to přehodnotili.

Tak ten čas je právě tady a teď. My strašně rádi měníme všechny a všechno možné, jenom ne sami sebe, protože měnit sám sebe je daleko těžší, vyčerpávající a bolestnější. Žijeme v době komfortu a uspokojení a jsme nastavení tak, že když nám nefunguje vztah, vyměníme partnera, když nás to sere v práci, dáme výpověď, když se nám nelíbí mobil, koupíme si novější, když nás bolí záda, zajdeme si na masáž, když nechceme jít pěšky, zavoláme si taxíka, když nás bolí hlava, spolkneme nějaký prášek... prostě raději vždycky měníme u všeho vnější okolnosti, než se zaměřit na podstatu problému.

A já se dostávám k podstatě tohoto psaní a navrhuju v novém roce sobě i všem ostatním, vrátit se ke svému malinkému já. Pilovat svoje vnitřní nastavení a s odstupem vnímat ten vnější svět. A myslím vnější svět ten reálný i ten virtuální. Ten je totiž daleko zrádnější v tom, že se tváří jako náš vnitřní svět, ale je to právě naopak. Omezit internety, sociální sítě, televize, zprávy a diskuze, které nedávají smysl. Naopak obklopit se optimistickými lidmi, kteří jsou nad věcí.

Polopatě, mít ten vnější svět trochu víc u prdele, jak ten pes, protože tím získáme více času a prostoru k tomu pracovat sami se sebou. Jeden z aspektů naší rozdělené společnosti dnešní doby je ten, že všechno bereme strašně moc vážně. Včetně sebe.

Ale jak na to prakticky? Především je důležitá pravidelnost. Tu, kterou mnoho z nás nemá rádo. V ní je velká síla, která dokáže nemožné. Je tedy lepší stokrát začít a stokrát selhat a po stodvacáté už nepřestat než to dvakrát zkusit a po třetí dojít k závěru, že to nikdy nedokážu a tak už se raději nebudu ani snažit. Je velká chyba vzdát se něčeho, co chci, jenom proto, že nevím, jak toho dosáhnout, říká Menděl.

Jako věřící člověk toto všechno já získávám skrze Boha a jeho přítomnost v mém životě. Důležitý je v tomto živý vztah - modlitba. A to já musím trénovat a trénovat, protože jako každý jiný obyčejný člověk klopýtám a dělám chyby, a také se nechávám strhnout tím vnějším naprosto nedůležitým, místo toho, abych se zaměřila na sebe, jak já můžu přispět k tomu, aby svět kolem mně byl lepší, krásnější a šťastnější. Ale zkusím to, i po stodvacáté. Navíc s Bohem po boku to jde snáz.

Naše myšlení je základem toho, jak bude v budoucnu náš život vypadat. Nenechme si ho zničit sami sebou. Věřím, že Kristus, kdyby dnes kráčel po této zemi, měl by to daleko víc v paži, než kdokoli z nás.

Z upřímného srdce přeji sobě i vám všem, kteří toto mé novoroční zamyšlení čtete, abychom se alespoň na malinkou chvíli zastavili a přestali svět kolem sebe brát tak vážně. A každý den abychom si to opakovali a získávali tak čas na to důležité.

Požehnaný rok 2022 přeje Janka